První krok
Tohle vykročení, přišlo v předjaří, v březnu tohoto roku.
Předcházel mu silný vnitřní impulz vzít své dary a talenty k sobě a znovu opečovat.
Věděla jsem co už ne a zároveň tu nebylo to nové.
Aha, dobro-družství.
Zvednout kotvu a pluj!
Ne, tak idylické to nebylo.
Doslova mě to už vytáhlo ven.
Velkou rychlostí.
Cítila jsem, jak jsem došla na hranu a nejen já.
Dodýchávala to i stopovala kudy dál.
Na konci února jsem tedy odešla ze školky, ze stabilního místa, o pár měsíců dříve než je zvykem.
Stala se znovu průvodkyní.
Šla jsem kam mě srdce táhlo.
Dovolila si udělat nový krok do neznáma.
Něco ve mě mělo víru a pocit, že tohle Ano je dobrý krok.
Udělalo to cvak postupně.
Klíč zapadl do správného zámku.
Z hlavy do srdce.
Spustilo to sérii událostí.
Setkání.
Z inkubátoru zas dál do života.
Chvílemi jsem měla pocit, že jedu v závodní formuli.
Den po dni.
Zhluboka dýchej.
A občas vystup z formule
Jdi pěšky.
Nebyla to úplně přímá cesta.
Všichni teď žijeme tyhle mistrovské zkoušky.
Vše se velmi narychluje
Během těchto tří měsíců vidím už ucelenější obraz. Zároveň je tu otevřenost to dolaďovat a nechat tomu jistou živelnost a stav, vím, že nic nevím.
Veď mě…
Ještě další ohlédnutí.
Od září v loni mi odcházely nástroje, dostávaly šrámy, praskaly, ztrácely se.
Jak mě život přihrával určitá setkání a výzvy pochopila jsem, že se loupu znovu jako cibule.
Že já se stávám tím nástrojem a hledám co mě znovu rozezní.
Začala jsem jezdit do Českého Středohoři se učit hrát na fujarku.
To bylo to nové.
Je to nástroj co je nástrojem ducha.
Umí nás prosvětlit jako koncovka.
Rozdýchá do větší kapacity.
Spojuje naše nahoře i dole.
Je propojený s naší slovanskou kulturou jako koncovka. Je z bezu nejčastěji.
Nádherně vyjádřuje cit, emoci.
Má živlovou stupnici.
To hraní, zpívání, mě tolik dává a jsem ráda, že nese radost nejen mě. I když hlas se stále otevírá, dostávám podporu a kolem Vltavy i jinde zpívám s pár přáteli co nás spojil Slovanský kruh.
Za to cítím velkou vděčnost.
Tvořím s vámi nově i bezové hůlky síly i propojení.
Tohle vše jsou nové inspirace.
Když hledáte oporu, střed, hranice, sílu, pevnost i měkkost v jednom.
Chcete tvořit ze dřeva.
Je z bezu a ozdobená ovčí vlnou.
To divoké, pradávné, a tak přirozené volání toulat se krajinou, mě ukázalo, že je čas pracovat a pak slavit, jít kam nás nohy zanesou.
Očistit se pravidelně od balastu.
Nově se nadechnout.
Zpívat, tančit , když je ouvej., rozdělat oheň, zadělat kvas a čekat, až zkvasí to v nás a bude možno prohníst, péct, jíst i lámat chleba na slavnostech.
Zakrojit a srovnat se, jak říkala babička s chlebem i s lidmi.
Mít srdce jako pícku.
Když lidé, kdysi vandrovali, často měli s sebou i nástroj.
A tak to je i na našich poutích.
Jsou pro mě jako přátelé.
Už 12let.
Začalo to po návratu z Dubaje.
Jako odezva na volání po kořenech a spojení se s naší tradicí a předky a prohlubuje se to.
Tam ve světě jsem našla lásku k naší zemi i krajině.
Poznala co v ní miluji.
Jaký směr, světovou stranu, typ krajiny.
Venku už zpívají ptáci a tak poslední inspiraci tu pokládám.
Děti to milují a mají jako přirozenou součást našich putovàní.
Zkuste dát ohni, až ho rozděláte jako dárek čokoládu,
řece chléb.
Stromu vděčnost, kamínek.
Prameni píseň a rozkrojené jablko ke kořenům stromu pro spojení s předky poděkujte.
Uvidíte co se stane.
Váš život se začne proměňovat.
Začneme se rozpomínat.
Tvořme si své rituály a slavnosti.
Písně.
Modlitby.
Živa Život dává.
Děkujeme za život.. zpíváme v jedné písni.
Díky za to provazování darů i talentů, co teď spolu můžeme zažívat.
Za nová přátelství a za ta dávná.
A co můžete na putováních zažít.
Na ta rozpomínání.
Na poutích i jinde objevujeme co je to vaše Doma
Ten stav klidu a propojení.
Co nás sytí a je základ i podpora.
Ten stav souladu, smíření se.
Kde to neproudí a kde to v nás rozmrzá a ožívá.
Každý tak ve svých botách.
Svým tempem.
Srdce je kompas.
V srdci, v těle, doma s rodinou i krajinou.
Někde v nás to vše dostává nový obsah.
Smysl
Spojení.
Lehkost i radost i v době výzev.
Připadám si od března trochu jako šestinedělka a dnes po čase cítím, že je čas sdílet kousek sebe.
A podělit se.
Oslavit to
A tak jsem se propsala z noci k ránu.
Čas je zajímavá veličina.