My a krajina

Jezdím už dva měsíce s fujarkou učit se ke svému učiteli pod kopec zvaný Lovoš. České středohoří a výšlap na kopec Oblík nás zavolal na Velikonoční pondělí. Jak silná krajina, jak silné, když putujete s někým, koho znáte čtvrtstoletí a nikam nespěcháte.

Krajina nám dává rozvzpomenout se na kořeny, cykly i tradice našich předků. Listujeme v ní jako v knize a vidíme staré zdivo domů. Volá mě starý sad a usedám do trávy. Zas vím, jak bzučí sad s jarem, jak vypadá divoký petrklíč, dymnivky, jak se rozpadá ztrochnivělá třešeň v sadu a jak nové květy jí vypráví o jaru a jak pod vašima nohama je taková pestrost květů, že srdce plesá. Ten pocit vidět krajinu rozlehlou a lidé, kteří žasnou. Oceňují její malebnost, pozdraví se a napojení a plní vrací se zas domů.

Jsme jedné krve, my a krajina. Opuka, kámen, co vrací nás do dětství a srdce z něj na nás vykoukne. To srdce, co v kameni je doma. Srdce doma v kameni i ve mně, v krajině.