Cesta a dotek

Dva páry nohou se sešly, kudy se vydáme, řekla jedna ústa… půjdeme touhle cestou dolu, je tu hned zeleň a stín… a šly, šly dolů a byli spokojené.
Jé, řeka, skály , pojď támhle za ohybem je místo, kde se můžeme vykoupat.
Přidaly do kroku, řeka je lákala.

Dar první… dříve než očima pohladily hladinu řeky, jejich oči pohladily křídla bílé volavky.

To je dobré znamení, řekla ústa ,ano přitakala druhá. Složily batohy u řeky a spokojeně vydechovaly… pojďme do vody… sbírají odvahu, voda je chladí, jejich rozpálenou kůži… první ponoření, křik, výskání, radost a sžíváni se s vodou.
Pak náhle přichází příběh O tulení ženě.

Jedny ústa vypráví a uši naslouchají.
Jedny příběhu a jedny, jak slova co přichází poskládat, aby vše bylo jak má být, obraz, zvuk, vůně, dotek vše spolu vetkané tak jemně a přeci silně, aby esence příběhu mohla být s námi.

Pak se pomalu rozdělí, každá si plave svým směrem v řece.
Každá ve svém čase vrátí se na břeh.
Ano, dobrý čas povečeřet.
Dar druhý.
Medicína psa.

K řece přichází lidé a tři psy.
Pozorujeme je. Pospolitost, hravost, trénink instinktů..kolik se dá číst z výrazu, pohybu psa.

Slunkem i dobrým jídlem vodou očištění jsme připravené na výstup na skálu, kde budeme hledat místo ke spaní.

Ta cesta je výzva pro roz-vahu, balanc s batohy na hraně skal i cesty, která je dlážděná klouzavou břidlicí ostrou jako nůž a hladkou jak školní tabulka.
Naše nohy otisknou do nich zprávu, tudy stoupám a každý krok chce jasnou volbu.

Cesta vzhůru nás odměňuje výhledy.
Setkání s omladinou nás volá hloubš, hledání nás zavede do divokých sadů.

Medicína třetí srnce.
Hledej tišše…
Ano, srnec nás ztišil vstupujeme do posvátných sadů, tak starých, že torza stromů, střídají jiné co plodí.

Najednou ho máme, to tábořistě je otevřené i kryté z jedné strany houštinou.
Dřevo, oheň, vybrat místo, kde si lehneme.

Vše nachystáno první hvězdy vyšly a kolem nás probíhá jeden herec z Dejvického divadla.
My nerušíme jeho on nás.
Mihl se, aby připomněl, že tak blízko města a jaké ticho a klid tu je.

Dar čtvrtý je to spočinutí u ohně.
Dar ohně a sdílení.
Potichu zapalujeme a střídáme se beze slov v přikládáni.
Příběh o koni inspiroval ruce i srdce k tvoření
Na šátek pokládám do kruhu ovčí vlnu a koně o kámen opírám.
Jsme náhle v dávnověku, ženy v jeskyni v lůnu země, pod přikrývkou noci, schoulené u ohně.
Tvoříme…

Po hmatu a intuici, provlékáme vlnu a dotváříme hřívu, cítím tu měkkost, ten vítr co volně povlává s větrem.
Jedu bez sedla a vše vlaje, ta volnost, ta svoboda.
A duše pije, napájí se tím vším.
Oheň hřeje, dohořívá.
Čteme v uhlících.

Cítím, že je čas jít spočinout.
Nakonec volím spát na zemi, na hamaku tu nejsou volné a silné stromy.

To co se zdálo mínusem je plus.
Keřík se stává věšáčkem i šatní skříni.
Cítím se doma v objetí a bezpečí a to se v spánku přenáší i k druhé ženě.

Strachy se proměňují v důvěru.

Ráno je slunné..je čas se sbalit a vyrazit, ale před cestou si ješte cvičíme a hrajeme spolu na koncovky.
Krajina dostává dar písně a my dar nového dne.

Loučíme se a děkujeme za inspirace cesty i doteku, bylo to požehnané druhé ženské putování.

Dobrý den nám všem.